Tradice poutních míst

Když se mluví o poutních místech, máme většinou na mysli náboženská poutní místa spjatá s křesťanstvím. Pojďme se nyní podívat na stručnou historii vzniku poutních míst.

Jedním z nejstarších projevů křesťanské víry je uctívání svatých míst. Mezi první patřila místa spojená se životem a smrtí Ježíše Krista v Palestině. Po povolení křesťanství Konstantinem I. v tzv. ediktu milánském z roku 313 n. l. došlo k rozvoji této tradice. Úcta se postupně rozšířila na postavu Panny Marie, svaté a mučedníky. To vedlo ke shromažďování a uctívání svatých ostatků, pro něž se stavěly chrámy, z nichž se staly důležité cíle poutníků.

Matka císaře Konstantina, svatá Helena, stála u zrodu rozvoje poutnictví. Mimo jiné tím, že nechala v Římě postavit baziliku Svatého kříže „v Jeruzalémě“, která měla přiblížit „svatá místa“ v Palestině pro mnohé poutníky těžko přístupná. Po křížových výpravách vznikaly v Lombardii „Svaté hory“, které měly podobnou funkci, přiblížit Svatou zemi těm, kteří se křížových výprav nemohli zúčastnit. V průběhu středověku se tento jev ještě více rozšířil a poutních míst přibývalo (např. Santiago de Compostela v dnešním Španělsku). U nás tak vznikla např. Loreta v Praze (=Nazaretský domek Svaté rodiny).

V Čechách a na Moravě převažují především mariánská poutní místa, kterých je více než dvě stě. Některá z nich jsou téměř neznámá, jiná naopak i mezinárodně proslulá. Zajímavé je, že rozmístění těchto míst nijak nerespektuje národní či státní hranice, např. čeští poutníci běžně putovali do polských Vambeřic.

„Náboženská pouť vede poutníka rovněž k určitému cíli, ve kterém poutník očekává zásadní proměnu svého života. Cíl pouti leží v nějakém významném místě, v kterém očekávají poutníci rozřešení svých zadrhnutých životních situací, vyléčení nemocí, odpuštění vin a smír svědomí. Vydávají se tam, aby žádali o záchranu, ochranu a posilu. Tu samozřejmě nedává místo samo od sebe, ale proto, že je to místo nějak duchovně významné. Často se putuje k hrobům světců, kteří jsou štědrými dárci milostí a mocnými přímluvci u Boha. Putuje se na místa, kde se Boží moc silně projevila. Taková jsou poutní místa mariánská. Je v trvalé paměti, že na tom určitém místě byl kdosi dávno zázračné zachráněn, když se úpěnlivě modlil. Jsou známa místa, kde se dětsky čistým duším Panna Maria zjevila a sdělila jim různá poselství pro ostatní lidi. Jsou také chrámy, v nichž došlo k vyslyšení mnoha proseb, a lidé sem proudí, neboť věří, že je to místo Bohu zvláště milé.“

(Piťha, Petr. Jedeme na pouť. Praha. Poustevník. 2007.)

Na mnoha poutních místech je studánka nebo pramen, kterým je připisována uzdravující moc. Odpradávna byla voda uctívána jako symbol života. Voda je také symbolem očistění, osvěžení, znovuzrození. Kořeny úcty k vodě sahají k prehistorickým kulturám, také Řekové a jiné starověké národy považovali vodu za posvátnou a za původce života. Dodnes mají lidé k vodě respekt, neboť jsou si vědomi její blahodárné i ničivé síly.

Zdroje: Piťha, Petr. Jedeme na pouť. Praha. Poustevník. 2007.

           Tarallo, Pietro. Posvátná místa křesťanského světa. 1. vydání. Dobřejovice,

REBO Productions CZ. 2011. ISBN 978-80-255-0522-9